T. G. Masaryk trávil se svou rodinou každé letní prázdniny mimo Prahu. První prázdniny po přestěhování do Prahy v roce 1882 strávila rodina v Hrušovanech na Moravě u Masarykových rodičů. V letech 1883 a 1884 pobývali Masarykovi v Potštýně v severovýchodních Čechách, na oblíbeném místě letních pobytů některých Masarykových kolegů profesorů z univerzity.
V roce 1885 strávili Masarykovi prázdniny opět u Masarykových rodičů, tentokrát ale v jejich novém domě v Hustopečích. Za hustopečským domkem měli Masarykovi rodiče vinohrad. O vinobraní dostali malá Alice s bratrem Herbertem každý malou putničku, aby mohli také česat hrozny na lisování. Alice na toto období často vzpomínala: „Můj bratříček a já jsme často chodívali s otcem na procházku do vinohradů a k řece Dyji, v níž jsme se také koupávali. Tam nás otec učíval házet ploché oblázky, „žabky“, které jemu skákaly po hladině až desetkrát. Když jsme si sedli na břeh a jedli chléb s máslem, který nám babička dala na cestu, otec nás učíval dělat píšťalky z vrbových prutů.“.
Další léto strávili Masarykovi prázdniny v Řevnicích u Prahy, ale už v roce 1887 pobývali opět v Hustopečích. Od roku 1888 do roku 1901 jezdili Masarykovi každé léto až na několik výjimek na slovenskou Bystričku.
T. G. Masaryk přijel poprvé na Slovensko roku 1887, kdy v Martině navštívil výstavu výšivek uspořádanou ženským spolkem Živěna. Zároveň zde zhlédl výstavu obrazů českého malíře Jaroslava Věšína. Okolí Martina a vůbec celý Turec ho velmi uchvátil a nakonec si právě zdejší kraj vybral za cíl letních dovolených pro sebe a svoji rodinu. Na doporučení slovenských přátel si roku 1888 pronajal dva pokoje v usedlosti rodiny Lehotských na Bystričce. Od té doby se skoro na třináct let stala tato malebná vesnička druhým letním domovem Masarykových.
Tomáš Garrigue Masaryk zde poznával slovenské poměry, setkával se zde s nositeli slovenské kultury a vzdělanosti, se spisovateli, novináři, právníky a učiteli, ale také s obyčejnými bodrými vesnickými lidmi. Často chodil na procházky do Martina i na výpravy do hor. Společně s bystričským statkářem Ladislavem T. Markovickým se vypravoval na divoká prasata a medvědy, některé se mu podařilo i ulovit, ale na první setkání s medvědem vzpomíná takto: „Když mi na Bystričce lidi říkali, že se v horách potulují medvědi, že napadají dobytek a chodí na oves do polí, nevěřil jsem tomu; myslel jsem, že pasáci sami někdy zabíjí nebo prodají ovci a pak to svedou na medvěda. Náš soused pan Markovický mě jednou zavedl se podívat, co takový medvěd dovede. V ovesném poli si sedne na zadní nohy a předními tlapami si zdrhuje oves do huby, tak; pak se šoupá po řiti dál, až přešoupá celé pole – takové pole pak vypadá jako zdupané. Tož takové pole mi ukázal, také medvědí „poklady“, tak veliké, s ovsem a jafurami (borůvkami). Nu dobrá, když medvěd, tak na něho. Půjčili mi takovou hrozitánskou pušku, zadovku, z turecké armády, a šli jsme večer za úplňku na postriežku (čekanou), pan Markovický, horár (hajný) a já. Čekáme u ovsa v mýtině na kraji lesa hodinu, dvě, a medvěd nešel. Blížila se půlnoc, svítily hvězdy a na holích všude kolem ovčáci zažíhali vatry, tady, tam a zas jinde – to vám byla krása! Už jsme na medvěda nevzpomněli, dali jsme se do řeči, pan Markovický fajčil, horár usnul; a najednou vidím medvěda, jak vychází z lesa po čištině, tak třicet, pětatřicet kroků od nás. To vám bylo obrovské, krásné zvíře! Zvedal jsem pušku, ale nemohl jsem střelit, třásl jsem se jako list. Zatím medvěd z nás dostal vítr, skočil do ovsa a z něho do lesa. Tož tak hanebně jsem se zachoval. Nebyl to strach, spíš takové překvapení, že medvědi opravdu jsou…“
Bystričku si oblíbila celá Masarykova rodina.Charlotta G. Masaryková se starala na letním bytě především o chod domácnosti, pokud jí to dovoloval zdravotní stav. Všechny Masarykovy děti pak každý rok v létě zcela splynuly s vesnickými dětmi a stejně jako ony pomáhaly s prací v hospodářství a při žních.
Nejraději na Bystričku vzpomínala Alice Masaryková: „..první léta však mou kamarádkou byla malá Mara Zajac. S ní jsem stopovala slepice, které zanášely, škrabala na podsíní brambory a sbírala maliny a rybíz. My starší, Herbert a já, jsme postupně vnikali do prací. Jeník cvičil před domem chlapce z okolních domů a chalup a jeho hasičská četa byla výborně vycvičena – řídil se přesně podle pana Markovického, asi čtyřicetiletého velitele bystričských hasičů. – Pětiletá Olga měla zatím jinou starost: pečovala o malé hubené podsvinčátko, které vykrmila lahví…Práce v té dědině byla nejen užitečná – byla krásná, proniknutá živými zákony.“